ondra kopie.jpg
kuzi kopie.jpg
joza.jpg

Ondra Škoch

Muzikanti jsou jako zvířata, naprosto impulzivní stvoření. Takové množství hormonů na jednom místě jen tak nenajdeš.
Na jednu stranu to pomáhá
v tvorbě, ale zároveň je asi zatraceně těžké s námi být.

více

Petr Kužvart

Je jedno, jestli je písnička rychlá, nebo pomalá. Vždycky musí fungovat jen s kytarou, 
bez čehokoliv dalšího. To ostatní jsou přikrašovadla. Největší prověrka každého 
songu je, když ho zahraju
u ohně na dětském táboře.
A oni
ho chtějí slyšet znovu. 
Přímo tam, před nimi, můžeš stvořit hit.

více

Josefína Čermáková

Muzika je jako euforie, rána elektrickým proudem, vibrace, nadšení, neuvěřitelný pocit 
štěstí, takové vystřelení do vesmíru, až někam na Měsíc. Nevím, jak to popsat, aby to nebylo přehnané. Ale fakt
to tak cítím. Když hraje muzika, je to, jako bych byla úplně 

omámená, ovládá moji hlavu
i tělo.

více

Barbora Fialová

V kapele je nejdůležitější 
chemie. V některých jsou sice skvělí hráči, ale pokud 

společně hrají třeba jen pro peníze, vycítíte, že to prostě nešlape. V Napořád funguje

chemie báječně. Z každého hraní přicházím domů nabitá. Kapela by podle mě měla být něco jako druhá rodina.

 

Jako malá jsem měla kromě zpívání i spoustu dalších kroužků. Dělala jsem atletiku, step nebo bojové umění. Ne že bych díky tomu uměla někomu nakopat zadek, naučila jsem se akorát, jak dobře spadnout.
Při přepadení v temný uličce bych spíš využila tu atletiku a 
utekla.

Všechny ostatní kroužky mi nakonec odpadly a zůstalo jen zpívání a tanec. Začala jsem se zpěvem docela brzo, možná díky bráchovi. Je o dva roky starší a prošel si liduškami i sborem. A já šla všude s ním. 
S bráchou jsme strávili dvacet let v jednom pokoji. Naštěstí 
jsme měli podobný hudební vkus. Dělali jsme
si mixy a pouštěli je hluboko do noci. Kolikrát 
jsem se ale nad ránem probudila, ve tmě duněli Rammsteini
a to jsem se teda bála. Ani 
jsem nevylezla, abych je vypnula.

Co se týče mého hudebního vkusu, poslouchám skoro všechno, jen techno nebo extra elektronický věci nemusím. Nejraději mám písničky s melodií, co se dá zazpívat. Když pochopím hudbu, jsem spokojená.
Na hudebním gymplu, kam jsem chodila, jsme měli 
hlavně klasiku. Sice jsem na gymplu i konzervatoři maturovala z dějin hudby, ale dodneška jsem schopná splést všechny klasické hity dohromady.

Každý muzikant má v podvědomí učitý styl hudby, co má celý život rád. Něco, co ho pak ovlivňuje napořád. Jakmile to jednou nasaješ, tvoří to pak tvůj rukopis. Nejvíc je to poznat, když pracujeme v týmu - třeba
Joža něco pošle a hned víš, co poslouchá, co zbožňuje. U 
mě je to asi stejné.

Jasně, že jsem vždycky snila, že budu zpívat na vyprodaných fesťácích a koncertech. To přece chceš, že jo! Chtěla jsem se živit hudbou. Kývla jsem na každý gig, který mi byl nabídnut, abych získala zkušenosti,
ale zároveň jsem v sobě měla i toho praktického ducha 
a strach, že se hudbou neuživím. Měla jsem ale obrovské štěstí na lidi a příležitosti. Někdo se objevil a někam mě přitáhl. Díky tomu se hudbou nakonec
i živím.

 

Věnuji se hodně muzikálům, ale z castingů a konkurzů do divadla bývám fakt nervózní. Je pro mě mnohem těžší předvést stoprocentní výkon porotě než plnému sálu. Takže za mě jsou konkurzy pokaždé splněné tak na 70%. Proto je pak příjemné překvapení, když přijde kladná odpověď. Jsou to pro mě takoví strašáci a já jsem navíc docela trémistka. Trému mám pokaždý, i na koncertech, ale tam je to ta zdravá tréma, která po pár písních zmizí úplně. Pak už si to jen neskutečně užívám. A pokud mám kolem sebe super partu a ještě

skvělé publikum, jsou to ty nejhezčí zážitky v životě.

Příběh Napořád pro mě začal, když mě Ondra přizval, abych napsala a nazpívala sbory k písničkám z jeho sólové desky Řekni napořád, kterou napsal s jeho Aličkou. Aranžovat vícehlasy zbožňuju, takže jsem na to kývla, pustila se do toho a na nahrávání přizvala kvartet 4voice, kde jsme byly společně s Jóžou. Na živých koncertech jsme nakonec zpívaly vokály jenom s Josefínou. Zjistili jsme že dohromady s Ondrou a Kužim zní hlasy fakt hezky barevně a navíc jsme si sedli i lidsky. A brzy Ondra přišel s nápadem, na kterém jsme se všichni shodli, že pro kapelu Napořád budou 4 hlasy základním pilířem.

 

Byla jsem ráda. Měla jsem sice dívčí skupinu, ale tu jsme nějak neuměly dotáhnout dál. Daly jsme ji na pomyslnou druhou kolej a s holkama zpíváme občas pro radost. Chyběla mi tedy kapela s více hlasy, takže jsem Napořád brala všemi deseti. Od začátku jsem věřila, že písničky, které v ní vznikají, jsou super. Že by mohly lidi bavit. Protože mě rozhodně baví.

Napořád je pro mě parta kamarádů. To hlavně. A taky spousta nových zkušeností. S Jožou jsme nikdy oficiálně nepsaly písničky. Já v životě napsala jen pár textů, co se použily. Teď mám ale novou vervu do práce, nápady přicházejí a nebojím se je hodit na stůl ostatním. Pracujeme jako jeden tým a je to super.

Sborový zpěv mám fakt ráda. Stačí “blbý” trojhlas, ale když je dobře napsaný a provedený, tak tě mrazí během dvou vteřin. Když píšeš sbory, záleží na tom, jak je chceš využít - pokud máš hlavní hlas
a potřebuješ backvocals, tak je to lehčí, stačí se držet harmonie. Těžší je 
udělat čtyřhlas, ve kterém jsou všechny hlasy rovny, a zároveň tak, aby si posluchač zapamatoval hlavní melodii. O to se snažíme
v Napořád a je to občas opravdová alchymie.

Když poslouchám písničku, nejdříve vnímám melodii, hudbu. Pokud mě zaujme, poslouchám text. Ani sebelepší melodie s horším textem ale nefunguje. A platí to i naopak. Jsou to dvě naprosto stejně
měřitelné a důležité věci. Jen když jsou obě dobré, je dobrá celá 
písnička. Musí to fungovat pohromadě.

Svoje písničky píšu vždycky rukou. Počítač je pro mě strašlivě neosobní, navíc taky hodně škrtám a pak
to zase zpětně používám. Ať jdu kamkoliv, mám u sebe tužku, diář nebo 
telefon, abych si mohla zapsat
téma, nápad nebo třeba krátkou větu. Za tři dny se na to 
podívám a buď to zpracuju, nebo vyhodím. Písnička mi většinou trvá dlouho, jen málokdy něco napíšu na jeden zátah. Ale výjímek potvrzujících pravidlo je čím dál víc a když je téma, jde to napsat na jeden zátah.

Hudbou žiju. Je to moje práce, můj koníček. Bez ní by to nešlo, ani bych nemohla fungovat. Ale to asi nikdo, ne? Hudba jednoduše pomáhá mít hezčí život. Jen si vzpomeňte, jak záchranáři tančili během korony
třeba na muziku z Krotitelů duchů. Tak ti to nejspíš cítili 
úplně stejně jako já.

antonin.jpg

Petr Tichý

baskytara, kontrabas

Jan Linhart

 

klávesy

Antonín Jína

 

bicí

více

©  2020