Jsem odkojený Pink Floydy, Mikem Oldfieldem a jinými. Taková muzika se u nás hodně poslouchala, od dětství jsme v tom s bráchou jeli. Na archivních snímcích je vidět, jak jsme si při focení v ateliéru vytvořili pódium a dělali “koncert”. Bylo mi asi osm.

​

Měl jsem ty nejvíc na Měsíc vystřelené muzikantské sny, jaké si jen dokážeš představit. Strávil jsem spoustu času před zrcadlem s kytarou. Když se k nám dostaly obrázky z Rock&Pop, neustále jsem si prohlížel, jak vypadají Rolling Stones, ujížděl jsem na Queenech a představoval si, jak budu na tom pódiu jednou stát taky.

​

Vlastně se mi to splnilo s Chinaski. K tomu byla ale delší cesta. S bráchou jsme si nejdřív plnili punkové sny, pak jsme trochu vyměkávali, studovali jazzové konzervatoře, punk z toho zmizel a začalo to být o fous sofistikovanější. Objevil jsem navíc i kouzlo poezie, což mě taky posunulo trochu jinam.

​

Díky Chinaski jsem zažil maximum toho, co se ti může v Česku povést. Jasně, nehráli jsme v Edenu, ale dvakrát v O2 areně. To není špatné, ne? Je teda pravda, že moje dětské představy byly malinko jiné - chtěl jsem stát na pódiu sám za sebe. Ne jako frontman, ale se svou kapelou, pro kterou dýchám, což Chinaski od určité doby už nebyly.

​

Ten dětský sen ve mně pořád je. Zažít znovu velké koncerty s Napořád by bylo fantastické. Ale znamená to odemknout v sobě novou komnatu. Komnatu práce, píle, zodpovědnosti a hrozného tlaku. Zažili jsme to v Chinaski s Pavlem Grohmanem, teď mu rozumím víc než dřív. Za každým velkým úspěchem je strašná 
porce týmové práce. A samozřejmě musíš mít písničky, které u lidí zarezonují.

​

Uvnitř cítíš, že se písnička povede, už když vzniká. Většinou to jde strašně lehce, jednoduše to vystřelíš
a moc nad tím nedumáš. Pořád se ještě učím, jak na to. Jak se hnidopišsky nevrtat v detailech a nahlížet na to s větším odstupem. Můj problém je, že mě baví barvit, oblíkat písničky do různých kabátů. Udělal jsem třeba fantastický kabát úplně pitomé písničce. Ale to ničemu nepomůže. Nejlepší model je vzít kytaru
a zahrát ji jen s tím jedním nástrojem. Pak člověk zjistí, jestli je to ono.

​

Strašně dlouho jsem pracoval tak, že jsem si sedl ke kytaře nebo piánu a k tomu si pozpěvoval něco jako “jůůů, bejby, lav lav”. To mě pak přestalo bavit a chtěl jsem mít radši v ruce text. Ten mě vede, když ho vidím před sebou, cítím rovnou i nějaký rytmus nebo melodii. Když text nemáš, musíš chytat melodii odněkud
z vesmíru, jenže ona nepřijde vždycky. Teď se znovu učím loudit melodie z hlavy. Zkouším si to a píšu.

​

Nejčastěji se mi melodie zdají ve spánku. Vzbudím se, ale málokdy si stihnu něco zaznamenat. Naštěstí si ráno pamatuju aspoň fragment a mám kde začít. Nebo mě často inspiruje nějaká nahrávka - ne že bych
ji kopíroval, ale nastartuje mě k harmonii, sletu akordů, třeba dvou tří, načež si začnu jen tak broukat
a najednou z toho vypadne melodie.

​

Příběh Napořád se zrodil z mojí sólové desky Řekni napořád. Bylo mi jasné, že takhle kariéru neudělám,
že jsem si sáhl na nějakou hranici. Líbilo se mi, jak to fungovalo s Kužim, Bárou a Jožkou, cítil jsem, že společně máme potenciál. Došlo mi, že nechci být na pódiu sám, že tam chci být s kapelou.

​

S manželkou Alicí jsme tehdy vyrazili do Stockholmu na výstavu o kapele ABBA a já z ní nemohl vůbec odejít. Strávil jsem tam čtyři hodiny a furt dokola přemýšlel o té kapele. ABBA byla super mega úspěšná, ale zároveň totálně nevkusná. Byla to geniální kombinace světových hitů a profe-
sionálního přístupu. Vytvořili něco, co nikdo nepřekoná. Přišlo mi zajímavé, že v Česku není nic podobného. Kapela, kde by byli dva chlapi a dvě holky. Ona teda není ani ve světě, ale to nás nemusí trápit, že?

​

Taky jsem pořád myslel na to, jak to fungovalo ve sborech Queenům. Stoupli si k jednomu mikrofonu
a ta barva tam byla hotová. Byla to krása, není automatické, že se najdou takové hlasy, které spolu parádně ladí. S Kužim, Bárou a Jožkou nám to ladí taky. Naše čtyři hlasy dohromady tvoří něco, co mě ohromně motivuje. A věřím, že ostatní taky.

​

Když přišel koronavirus, byl jsem příšerně naštvaný. Doslova jsem běsnil. V tu dobu jsme měli jít do studia nahrávat nové písničky a já se na to strašně těšil. A najednou nic.

​

Kdysi dávno, někdy na začátku devadesátých let, jsme s bráchou a naší tehdejší kapelou hráli na koncertu. Po něm přišel chlápek, chválil nás a že prý nás chce mít ve studiu. Měla pro nás k baráku přijet bílá dodávka. Vyleštili jsme nástroje, vyměnili struny na kytarách a blány na bicích, byli jsme přichystaní dobýt svět. A ta bílá dodávka nikdy nepřijela...

​

Tohle bylo vlastně podobné. Nevěřím na náhody, myslím, že všechno má svůj důvod. Tehdy i teď. Prostě jsme si museli ještě něčím projít. A opravdu to pomohlo. Nedokážu si představit, že by se holky a Kuži dokázali věnovat Napořád tak, jako během korony. Do té doby jsme vždycky vletěli do studia, bruslili mezi prací a kšefty. Jenže kapela vznikne až ve chvíli, kdy jsou do ní všichni naplno ponoření. Když tam všichni mají svoje věci, nápady, písničky, slova. A to se díky koronaviru stalo. Všichni jsme začali psát a stali jsme se kapelou. Čas, který jsme dostali, jsme využili naplno. Máme debutovou desku Láska je nejvíc. Máme singly Miláček, Bez Tebe a Kam a kudy. Makáme na koncertní podobě kapely.

​

​

↑

​

​

​