V šesti nebo sedmi jsem chodila do sboru. A pak jsem zpívání úplně nechala. Až na základce si učitel
v hudebce všiml, že mi to jde. Věnoval se mi individuálně, chodila jsem na hodiny zpěvu. Vůbec jsem si tehdy neuvědomovala, že umím a chci zpívat. To on mě navedl na cestu. A mě ta cesta začala bavit. Zatoužila jsem jít na konzervatoř, ale napoprvé to neklaplo. Místo toho jsem šla na zdrávku, to byl záložní plán, ale za rok jsem to zkusila znovu. Tentokrát už se to podařilo. Šest let jsem tam strávila s Bárou.

​

Učila mě jazzová zpěvačka Eva Svobodová. K černošské hudbě mě to vždycky hodně táhlo. Tíhla jsem
k soulu, blues, funky… Založila jsem různé kapely, prodírala se mnoha cestami, sbírala zkušenosti.
Jsem ráda za všechno, čím jsem si prošla, co jsem vyzkoušela. Nebylo to vždycky jednoduché.

​

Díky tomu všemu vím, že v kapele je nejdůležitější společné zapálení pro věc. Stoprocentně. Musíš cítit ze všech stran, že to ti lidi fakt chtějí. Nutná je i pracovitost a to, aby každý měl nějakou roli. Jeden třeba připravuje noty, druhý organizuje zkoušky, třetí koncerty, čtvrtý propagaci. Kdyby měl kapelu táhnout jen jeden člověk, tak se na tom uvaří. Sežere to spoustu energie a ostatní by si té práce ani nevážili. Když
lidi nemají kapelu na háku, víc je to propojí, a tím víc ta kapela pak drží pohromadě. Všichni cítí, že na tom společně makali, že v tom mají svůj díl práce.

​

Když kapela hraje, když se zkouší nebo je koncert, musím v ní být chemie. Je to takový zvláštní spirit, duše, kterou tvoří energie z ostatních lidí. V tu chvíli je kapela jedno tělo, kde každý tvoří jeden důležitý orgán.
To pak přicházejí momenty, kdy kytarista hraje sólo přesně tak, jak to cítím. Nebo máme stejné načasování. Takové chvíle tě přesvědčí, že to je ono. Je to jako droga, krásný pocit, kdy se člověk vznáší jak na obláčku.

​

Ten pocit se většinou projeví hned. S Napořád to tak bylo. Původně jsme začali jezdit s Ondrou k desce Řekni napořád. Strašně mě to bavilo - s Bárou jsme divočily na pódiu, lidi na to reagovali dobře a líbilo
se to i Ondrovi. Zároveň nám to společně hezky znělo, vznikla pěkná barva hlasů. Všechno si sedlo, bylo
to dobré na první dobrou. 
 

Když Ondra přišel s nápadem, abychom pokračovali jako kapela, byli jsme nadšení. Něco takového v Česku nebylo a není - dva chlapi a dvě holky. Navíc Ondra má spoustu autorských písniček, my s Bárou a Kužim
se také snažíme psát a autorsky přispívat. Všichni jsme si sedli lidsky i muzikantsky. Jsme kamarádi, ale umíme i zamakat, respektujeme se navzájem.

​

Za to jsem strašně vděčná, protože mám z téhle branže i negativní zkušenosti. Kvůli nim jsem dokonce jednu dobu uvažovala, že se na hudbu vykašlu. Ty zlé věci ve mně ničily touhu po muzice. Nechtěla
jsem zpívat, když jsem viděla, že to může chodit i takhle. Ale do toho přišla spolupráce na desce Řekni napořád a najednou to bylo úplně jiné. Sranda, uvolněná atmosféra, pohoda. To pak můžou vznikat
dobré věci. Už jen za tu lidskost jsem ale vděčná, je to pro mě strašně důležité.

​

Při prvních setkáních bývám opatrnější. Než se trochu seznámím, neukážu ze sebe všechno. Ale v Napořád to bylo všechno strašně rychlé, přirozené. Člověk vycítí, když mu lidi sedí. Poznáš, když ti někdo “nevoní”. Tady to bylo hned fajn. A je to tak doteď. Koncerty s Napořád miluju. Vyřádíme se na pódiu, jsme rozvrkočení, a i když je člověk hotový, nechce se mu jít spát, jak je rozjetý. Jsem vždycky plná plný pozitivní energie z muziky, z celé kapely. Hodně mě to dobíjí.

 

Taky obdivuju, jak se Ondra s Kužim dokázali otřepat z konce v Chinaskách. Najednou byli znovu na začátku cesty a museli něco začít budovat od úplných základů. Museli se smířit s tím, že už nestojí na velkých stagích, ale jsou zpátky na malých pódiích. Ale oni na sobě furt pracují, všechno berou s velkou pokorou.
To je pro mě velká škola.

​

Na hudbě jsem asi závislá. I když jdu domů z koncertu, tak si nějakou muziku pustím. Nikdy jí nemám dost. Je to pro mě relax. Objevuji nové a nové interprety, abych nenačerpala inspiraci jen od jednoho člověka,
ale z více stran. Inspiruju se různými styly, nejen těmi černošskými, baví mě i rockové kapely nebo dobrý pop. Nejvíc mě zasáhl Ray Charles, to je neuvěřitelně pestrá muzika, propojení latiny, blues, občas funky, soulu, jazzu… Mezi ženskými je jednička Aretha Franklin. Je mazec, jak zpívá.

​

Když skládám, napadají mě melodie většinou při běhání. Najednou mi začne hrát nějaká muzika v hlavě. Když u sebe mám telefon, tak si ji hned nahraju, a doma pak sednu k pianu. No, k pianu… To je vtipný, nemám teď zrovna žádný klávesy, jen pidipiáno v telefonu. A na to si to vybrnkávám. Je to trochu boj, ale jde to. V Napořád jsou zkušení, výborní muzikanti, když nápad donesu, tak už si s ním dokážou parádně poradit a písnička se zrodí pod rukama.

​

Samozřejmě že mám svůj muzikantský sen. Je pro mě docela těžké o něm mluvit, ještě nikdy jsem ho nikomu neřekla. Vyprodat stadion by byla pecka, žádný muzikant ti neřekne, že něco takového nechce.
Není to ale o tom, že bych chtěla být slavná, to popravdě ani nevím, jestli je nějaká výhra. Ale kdyby
o Napořád lidé věděli, chodili na naše koncerty a zpívali si s námi písničky, které jsme složili, to by byl
určitě splněný sen.

​

​

↑

​

​