ondra kopie.jpg
joza.jpg
bara kopie.jpg

Ondra Škoch

Muzikanti jsou jako zvířata, naprosto impulzivní stvoření. Takové množství hormonů na jednom místě jen tak nenajdeš.
Na jednu stranu to pomáhá
v tvorbě, ale zároveň je asi zatraceně těžké s námi být.

více

Petr Kužvart

Je jedno, jestli je písnička rychlá, nebo pomalá. Vždycky musí fungovat jen s kytarou, 
bez čehokoliv dalšího. To ostatní jsou přikrašovadla. Největší prověrka každého 
songu je, když ho zahraju
u ohně na dětském táboře.
A oni
ho chtějí slyšet znovu. 
Přímo tam, před nimi, můžeš stvořit hit.

 

Josefína Čermáková

Muzika je jako euforie, rána elektrickým proudem, vibrace, nadšení, neuvěřitelný pocit 
štěstí, takové vystřelení do vesmíru, až někam na Měsíc. Nevím, jak to popsat, aby to nebylo přehnané. Ale fakt
to tak cítím. Když hraje muzika, je to, jako bych byla úplně 

omámená, ovládá moji hlavu
i tělo.

více

Barbora Fialová

V kapele je nejdůležitější 
chemie. V některých jsou sice skvělí hráči, ale pokud 

společně hrají třeba jen pro peníze, vycítíte, že to prostě nešlape. V Napořád funguje

chemie báječně. Z každého hraní přicházím domů nabitá. Kapela by podle mě měla být něco jako druhá rodina.

více

S muzikou jsem začal jako dítě. Rodiče si moc nevěděli rady, co se mnou. Na ruce jsem šikovnej nebyl, počítat jsem neuměl. A do toho socialismus. Bude hudebník, řekli si, to je skvělé řemeslo, aspoň se dostane trošku ven a někam se podívá. Táta ze mě chtěl mít trumpetistu ve filharmonii. Začal jsem hrát v zušce,
pak jsem šel na klasickou konzervatoř a nakonec i na vejšku, ale vůbec mě to k té hudbě netáhlo. Studoval jsem něco, co jsem nemiloval.

Zajímavé je, že dneska, po všech těch letech, se mi klasická hudba začíná strašně líbit. Už na ni mám trpělivost, kterou potřebuje. Cítím v ní tu genialitu, krásu. Říkal jsem si, že jsem možná udělal chybu, když jsem s ní seknul. Jenže můj sen byl vždycky stát na pódiu. Už jako malý jsem držel špulku nití a zpíval do
ní. Hrál jsem si na Depeche Mode, ne na filharmonika, co hraje party pro trumpetu všude po světě. 

 

Táta byl strašně zklamaný, když jsem vejšku v druháku zabalil. To už jsem jezdil turné se Šumem svistu,
byl jsem namachrovaný a řekl jsem si, že to nemám zapotřebí. Když táta viděl, že jsem zůstal u řemesla, uklidnil se. A mně zase došlo, že dělám přesně to, co bavilo jeho. Táta hrál na kytaru, jezdil se zábavovými kapelami, přepisovali převzatý písničky, hráli populární muziku. Není divu, že jsem u ní skončil taky.

Měl jsem štěstí, že jsem hrál s kapelami, které se hudbou živily a na které chodily lidi. Začalo to právě Šumem. To byli šílenci, kteří v devadesátkách dělali mimořádné věci. Mělo to ohromnou sílu. Když je ti dvacet a hraješ v plné Lucerně nebo vystupuješ v televizi, máš pocit, že ti patří svět. Byl to jeden velký mejdan.

Když Dan Nekonečný, který už je někde v hvězdném báru, začal kolabovat, tak jsem z toho vystoupil
a vyzkoušel si hudební bary po světě. Hrál jsem v německém cirkuse, na Mallorce 
nebo na lodi. Všechny věci, co tě nezlomí, jsou fajn. Největší škola pro mě byla Mallorca - hrál jsem v baru sto dní v kuse od
osmi večer do jedné do rána. Byla to šílená popová 
muzika pro Němce, ale nic malého - v hospodě pro 4000 lidí. Jezdil tam třeba i Karel Gott a já jsem stál s kapelou za ním.

Vždycky jsem se vojně vyhýbal, ale tam to byla vojna se vším všudy. Včetně toho, že do mě nastoupil spolubydlící pěstmi. Byl to 130kilový maník, neměl bych proti němu žádnou šanci, tak jsem ze zoufalství rozbil flašku a dal mu ji pod krk. Řval jsem na něj, že jestli to udělá ještě jednou, tak ho zabiju. Nikdy
dřív ani potom jsem nic podobného nemusel udělat. Bylo 
to pade na pade, mohl mě smáznout jednou ranou, ale kdybych to neudělal, šikanoval by mě jako na vojně. Nakonec mě nechal a vycházeli jsme spolu.

Během těch pár měsíců venku jsem si oťukl, jaké je být nájemný hudebník, ale musel jsem se vrátit zpátky do Česka, jinak by mě to stálo život. Upil bych se někde na baru. Ve všech kapelách mě s alkoholem brzdili, ale tam to bylo naopak. Neexistovalo hrát střízlivý.

 

Když jsem se vrátil domů, měl jsem štěstí, že Pavel Grohman zrovna sháněl trumpetistu do partičky, kterou jsem znal z doslechu. Tak jsem se dostal do Chinaski a strávil tam dalších 17 let. Líbilo se mi vrátit se na česká pódia a hrát vlastní, ne převzaté písničky. Miluju koncerty v narvaných klubech pro 500 lidí, kdy stojí další stovky před sálem, protože na ně nezbyly lístky. To pak máš pocit, že jsi na vrcholu. Lidi jsou šťastní, že jsou uvnitř, ta energie je neuvěřitelná.

Zahrál jsem si i na velkých stagích, ale to je zas úplně jiné řemeslo. Řeší se technologie, jestli vyjít levou, nebo pravou nohou, všechno musí být nazkoušené. Na velkém pódiu se musí propojit show a hudba, aniž by kapela ztratila drajv. V klubu je ti všechno jedno, ale obrovský koncert je taky obrovská zodpovědnost - když to nevyjde, už to nemůžeš vrátit, protože v Česku se na velká pódia dostaneš jen jednou za čas.

S Ondrou jsem se na stagi cítil vždycky skvěle. Je to vynikající muzikant, cítíme hudbu podobně. Když se pustil do svého sólového projektu, hned jsem kývl, že do toho půjdu s ním. Pak přišel s tím, že to uděláme jako ABBA, dvě holky a dva kluci, to jsem se na něj díval jako na blázna. Ale s Bárou a Jožou nám to sedlo. Jen jsme potřebovali vlastní písničky. Ondra to umí, je to autor a začal je chrlit. Když pak do toho všeho vlítl koronavirus, byla to obrovská příležitost. Holky měly v šuplíku svoje skladby, začaly chystat další a už to

jelo. Všichni jsme se do toho pustili naplno.

Někdy vznikne dobrá písnička tak, že prostě musíš. Dobráka od kosti jsem složil, když mě Pavel Grohman držel pod krkem a říkal mi, že musím něco přinést. Zapnul jsem kazeťák a poslední půlhodinu před odjezdem do studia jsem na tři akordy udělal “la la la” a bylo. Teď v Napořád zažíváme přesně to, co
s Ondrou dobře známe - všichni nosí svoje demáče a 
kapela to hraje. Nejsem tak odvážný, abych věštil,
jak to s Napořád dopadne, ale skládáme 
písničky, píšeme texty, všechno společně ladíme. A tak to má
být. To je ono.

Než vypukla pandemie, chystali jsme se jít zrovna do studia. Místo toho jsme zůstali zavření doma. Ať je to, jak chce, byla to jedinečná možnost skládat hudbu. Kdy jindy bychom si mohli dovolit zavřít se a tvořit na maximum? Neběhat po kšeftech, ale dát si místo toho pauzu a zkusit něco vystavět? Makali jsme na tom, aby se to špatné, celé to dění kolem koronaviru, proměnilo v dobrou energii, v dobré písničky.

Vůbec nevím, co ta koronavirová pauza udělá. Možná vznikne něco, co by jinak nevzniklo. Geniální věci.
V hudbě se vždycky střídala mrtvá období s dobami našlapanými energií. A z 
takového podhoubí vznikají
i nové kapely. Třeba něco takového nastane i teď. A třeba v tom 
bude hrát roli i Napořád. Těším se na to.

antonin.jpg

Petr Tichý

baskytara, kontrabas

Jan Linhart

 

klávesy

Antonín Jína

 

bicí

více

©  2020